Historie

Nejstarší historie

Fridtjof Nansen

Objev a první používání lyží sahá až do doby kamenné (8-4 tisíce let př. n. l.), kdy se lidé naučili obrábět dřevo a vyrábět nástroje. Sloužily především k usnadnění lokomoce při hledání potravy a lovu zvěře v dlouhodobě zasněžených a zamrzlých oblastech Asie a Skandinávie. Polární badatel Fridtjof Nansen (1891) považuje za pravlast lyží oblast Bajkalského jezera a Altajských hor, odkud se při postupném osidlování severnějších oblastí při stěhování národů lyže dostaly až do severní Evropy. Nejstarší písemné zmínky o využití lyží se váží na etymologický původ lidového výrazu nordického původu „skridfine“, což volně přeloženo znamená klouzající (lyžující) Finové. Výraz týkající se velmi severně žijícího kmene Laponců, popisují dvě díla z 6. století n. l., a to De origine activusque Gortarum gotického mnicha Jordanese, a De bello Gothico byzantského historika Prokopiosa, a zejména pak mladší kniha Historiae Norvegiae z roku 1200 autora Saxo Grammatica.

Lyže vznikaly postupně přes primitivní sněžnice, kdy byly nohy obalovány slámou a zvířecí kůží pro zvětšení plochy chodidla. Postupným prodlužováním a zužování začaly lyže připomínat tvarem lyže dnešní. Nálezy několika typů lyží a  různých světových oblastí vedli Švédy Viklunda a Zettersena k vytvoření rámcové klasifikace (1929, 1934).

Podle ní rozlišujeme:

-       Lyže typu jižního. Stáří více jak 4 tisíce let. Délka zhruba 110 cm, šířka asi 20 cm. Výskyt v Rusku západně od Uralu, dnešní jižní Finsko a jih a střed Švédska.

-       Lyže typu arktického. Stáří také více jak 4 tisíce let. Zašpičatělé a často i ohnuté na obou koncích. Vyskytovaly se na severu Sibiře a Skandinávie. Často byly opatřeny zvířecí kůží, srstí do zadu což umožňovalo skluz a zabraňovalo podkluzování.

-       Lyže typu severského. Jsou značně mladší a používají se až do poloviny 19. století. Od předchozích se lišily tím, že levá byla užší, skluzná, dlouhá až 3 m a pravá byla širší, kratší a opatřená zvířecí kůží.

-       Lyže bahenní. Někteří autoři předpokládají, že jsou předchůdcem lyží sněžných. Jeden jejich exemplář je v muzeu ve Vídní.

Počátky lyžařského sportu

Za kolébku lyžařského sportu je považováno Norsko, kde na počátku 19. století bylo lyžování rozšířeno nejvíc na světě. Během průmyslové revoluce, kdy se lidé z oblasti Telemarkem stěhovali do měst, tím dopomohli k rozšíření lyžování k velké základně lidí. Jejich velkým přínosem byly lyže, typu který dodnes nebyl překonán.

Mezníkem v novodobém lyžování jsou obecně považovány závody v norském Tromsö v běhu na 5 km, které se konaly 2. dubna 1843. Vítězem se stal nejmenovaný Laponec, který trať zdolal za 29 minut. Tyto závody se považují za počátek sportovního lyžování. Za počátek organizovaného lyžování se považuje založení norského sportovního svazu pro povznesení sportu z roku 1861. Tento svaz pořádal každoročně, od roku 1862, závody v běhu a skoku na lyžích a od roku 1866 i ve slalomu. Roku 1868 se závodu zúčastnil Anversen Nordheim, zvítězil ve skoku výkonem 23 m, později se stal několika násobným vítězem slavného závodu v Holmenkolenu. Proslavil se, ale i díky exhibicím, během nichž byla předváděna technika běhu na lyžích. Toho spolu s jeho žáky vedlo k založení první lyžařské školy na světě. V Nordheimově škole byly prvně používány pojmy pro lyžařské oblouky, telemark a kristianie. V Kristianii byl roku 1877 založen první lyžařský klub Christiania Ski-Club. Tento klub se stal pořadatelem závodu, jenž je od roku 1892 znám jako závod v Holmenkolenu (viz obr.). Zde se scházela lyžařská elita a do počátku první světové války je vlastně neoficiální mistrovství Evropy. Jeho prvním vítězem, v běhu na 5O km, se stal Torjus Hammestveit.

Ve střední Evropě byl první klub založen v českých zemích. Zakladatelem byl Josef Rössler Ořovský, jenž při pražském bruslařském klubu založil roku 1887 Český Ski klub. Toto datum je považováno za počátek organizovaného lyžování v Evropě. Další kluby vznikaly v Německu, Rakousku a Švýcarsku. S nárůstem sportovních klubů se po vzoru ostatních sportovních odvětví sdružují do národních svazů.

Lyžování v českých zemích

O lyžování v Krkonoších jsou zmínky již kolem roku 1850 a to především v okolí Jilemnice a Vysokého nad Jizerou. Jedny z prvních lyží do Krkonoš dovezl hrabě Harrach z výstavy v Kristianii ( Oslo) v roce 1892. Po jejich shlédnutí objednal lesmistr z Horní Branné dva páry lyží od rakouské firmy. Podle vzoru těchto lyží byly kolářem Františkem Soukupem vyrobeny první lyže domácí výroby. Vázání pak vyrobil sedlář Štěpán Šír. Podle výkazů bylo v panství okolo Horní Branné na 39 párů lyží. Velkého významu pro lyžování dosáhl Jan Buchar z Dolních Štěpanic u Jilemnice,  jenž je spolu s Josefem Alešem považován za zakladatele lyžařské turistiky u nás. Bucharův přínos byl také v publikaci metodických článků a pořádání výletů na hřebeny Krkonoš. Byl prvním učitelem, který zařadil lyžování do tělesné výchovy na škole.

Buchar byl zakladatelem lyžařského spolku v Jilemnici, který vznikl roku 1895. Ten se spolu s pražským Českým Ski klubem a lyžařským klubem ve Vysokém nad Jizerou spojil roku 1903 ve Svaz lyžařů Království českého, který byl prvním takovým ve střední Evropě, jeho prvním předsedou byl již zmiňovaný Jan Buchar.

Za první závody v Čechách jsou považovány závod v Jilemnici a v Lukově u Holešova, třetím závodem v roce 1983 byl v rakouském Mürzzuschlagu. Tyto tři závody byly prvními ve střední Evropě. Závod z 19. ledna 1896 v pražské Stromovce je pokládán za první mistrovství Království Českého. Běželo se 1050 m a vítězem se stal Mládek z Jilemnice v čase 1 minuta 50 sekund. Z počátku byl hlavním závodem běh na 10 km. Od roku 1904 se závodů účastnily i ženy a první vítězkou v běhu na 800 m se stala Skrbková z Vysokého nad Jizerou. Závod na 5O km byl poprvé zařazen v roce 1905, štafetový závod byl součástí těchto závodů od roku 1914.

Bohumil Hanč

Pro závod  na 5O km se stal tragickým VIII. ročník roku 1913, kdy v jeho průběhu zahynuli na hřebenech Krkonoš mezi Labskou boudou a Zlatým návrším dva kamarádi Bohumil Hanč a Václav Vrbata. Tato událost změnila závod, přesunula ho do nižších poloh a začal se jezdit na 17 km dlouhých okruzích, pro lepší organizaci a větší bezpečnost.

Závody ve světě

Prvním závodem byl již zmiňovaný závod v norském Trömso na 5 km roku 1843. Z cela výjimečným závodem byl roku 1884 v Norsku uspořádaný vytrvalostní dvoudenní závod na 220 km rozdělený v půlce nočním odpočinkem. Jeho vítězem se stal Lars Tuorda v úctyhodném čase 19 h 22 min. Nejvýznamnějšími závody byly bezesporu od roku 1887 závody v Holmenkolenu, za první ročník je brán až závod z roku 1892. Od této doby se pravidelně konající závod stal pro velkou mezinárodní účast až do I. ZOH v Chamonix neoficiálním mistrovstvím Evropy. K velkému rozmach lyžařských disciplín došlo po I. Světové válce. Na ZOH v Chamonix roku 1924 se běžely jen závody na 18 a 5O km. Od MS 1933 v Innsbrucku jsou v programu i štafety na 4×10 km. Závod žen se do programu MS a ZOH dostal až roku 1952 v Oslo na VI. ZOH. Velký význam mělo 20. MS ve Falunu, kdy na program přibyly vedle štafet tratě   15, 30 a 50 km.

Za revoluční by se dal považovat rok 1974, kdy Pauli Sittonen při Dolomitském běhu v Lienzu poprvé použil kombinaci běhu klasickou technikou a jednostranného bruslení. To mu pomohlo na špatně namazaných lyžích k vítězství. Tento způsob byl závodníky využíván na rovinatých úsecích a jmenoval se podle objevitele „Sittonenův krok“. O dva roky později na ZOH v Innsbrucku použil američan Bill Koch poprvé bruslení oboustranné. Sittonen a Koch tedy otevřely novou kapitolu lyžování. Na MS v Seefeldu roku 1985 již převládalo bruslení nad klasikou. Mezinárodní lyžařská federace- FIS oficiálně uznala oba styly běhu a rozhodla, že v průběhu MS a ZOH se poběží zhruba půlka volně a půlka klasicky. Na MS v Oberstdorfu se tedy běželo klasicky 15  a 30 km a volným způsobem 50 km a štafety. V bruslení se stále zdokonalovala technika a také vybavení se začalo přizpůsobovat této technice běhu. Zkrátily se lyže, které v dnešní době téměř kopírují špičkou čelo závodníka. Hole jsou asi o deset cm delší než na klasiku, tedy asi po bradu. Boty se pro lepší stabilitu zvyšují a sahají někam do třetiny holení.

Mezinárodní lyžařská federace – FIS

V roce 1910 se na pozvání norského lyžařského svazu sešlo v Oslo 11 lyžařských svazů Evropy, včetně českého. Vzhledem k velkému rozmachu lyžování se kongres rozhodl ustavit tříčlennou komisi, která by každoročně pořádala kongresy, řešila závažné otázky a  upravovala pravidla. Přes ostré protesty německého a rakouského svazu se stal český svaz lyžování členem komise. Tato skutečnost měla velký společensko-politický význam pro český národ v době prosazování právního sebeurčování.

V roce 1923 se kongres uskutečnil v Praze a padl návrh pořadatele o ustavení mezinárodní lyžařské federace. Ten byl realizován o rok později v termínu 25. 1. – 4. 2. 1924 byl ve francouzském Chamonix pořádán pod záštitou MOV týden zimních sportů. Tato akce byla zpětně prohlášena za I. oficiální ZOH. V rámci těchto závodů se rovněž konal lyžařský kongres, jehož hlavní náplní byla realizace usnesení pražského kongresu a to založení Mezinárodní lyžařské federace FIS. Při založení měla federace 16 členů v roce 1959 bylo členy 25 svazů a v roce 1999 mělo členství 99 svazů.

Funkce FIS je tedy řídící a koordinační. Sestavuje termínové listiny, závodů určuje pravidla, vydává žebříčky a listiny bodů a přímo i nepřímo ovlivňuje vývoj jednotlivých disciplín.

Použitá literatura:

- PeadDr. Tomáš Gnad a kolektiv: Kapitoly z lyžování, Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2002. 240 str., ISBN 80-246-0241-5

- kolektiv autorů: Lyžování, Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2005. 103 str.,

ISBN 80-7372-018-3